CÎRLIBABA Mount Ski Bike Club

Dámská jízda - Čeňkovice , únor 2012

Omrzelo se matičkám doma čekati, až se jejich dítka či manžílci na ně obrátí a budou zase něco chtíti. A tak se vypravily za dobrodružstvím a nechali své smečky, ať si poradí, jak umí (jasně, že jsme jim navařily a nakoupily a vypraly a …). Jako předvoj Blanka (ještě hubenější než jindy – po střevní chřipce) a Jitka v Peugeotkovi, s hodinovou ztrátou za nimi Denča, Hanča a Martina (pořadí uvádím spravedlivě podle abecedy) ve Spillerovic samochodu.
V páteční podvečer byla mlha už na začátku stoupání do Červenovodského sedla, pršelo a moc to na víkendové běžkování nevypadalo. Se štěstím jsme s Blankou našly v mlze hlavní silnici i odbočku na Čeňkovice, vyhnuly se srážce s obrovským odhrnovačem a zaparkovaly v rozbředlém sněhu na odstavném parkovišti. Navlékly jsme na sebe batohy (každá dva), pobraly běžky a tašku s jídlem a vydaly se zdolávat ten „kousek“ cesty k Novákovic chatě. A tady se projevil mnohaletý zhoubný vliv Františka na Berunu, který tvrdila, že je to pěšky jen jako od jejich domu v Šumperku ke křižovatce u Prametu. Nebylo. Když už jsem byla potřetí „pod viaduktem“, tak nám zbývalo ještě asi 200 metrů, navíc celou cestu do kopce a ten u Prametu teda není. Pak nám přišla Alča naproti a Blanka byla za své vrdlouhání potrestána. Vybrala si cestičku prošlapanou od srnky a zapadla až po zadek. Dvě jsme ji musely tahat jako řepu, protože se chechtala a nepomáhala. :) No, musím přiznat, že já zapadla o chvíli později také, a to jsem byla na té správné cestičce vyšlapané Daliborem a Alčou. Dalibor nám v chatě pěkně zatopil, a tak jsme ho pasovaly na právoplatného člena dámské jízdy.
Sotva jsme se trochu osušily, vydaly se Blanka s Alčou zmoknout ještě jednou a šly naproti druhé části výpravy. To už nepršelo, to už totiž lilo a hrozilo, že potmě a v zimě holky chatu nenajdou. Když dorazily,vylily vodu z bot a daly sušit promoklé spacáky a pyžamka, pochválily pěkně a promyšleně zařízenou chatu, uvařily jsme si čaj a začaly plánovat zítřek a povídat a baštit a něco popíjet, v kamnech praskalo dřevo, zkrátka pohodička, pohoda. Denča prohlásila, že to dneska povede a roztočí, načež usnula vsedě – přece jen vstávala kolem páté a den byl náročný. Tak jsme zalezly do pelíšků a usnuly taky – píšu tvrdé y, protože kvůli Daliborovi nebudu pokaždé přemýšlet, jestli se ho zrovna tohle sloveso týká také, a když je na dámské jízdě, musí něco vydržet.
Druhý den Blanka dle rozkazu zjistila u Františka, čím máme namazat běžky, něco jsme tam tedy naplácaly (každá něco jiného) a po snídani vyrazily na běžky na nedaleké okruhy. Už nepršelo, stopa byla strojově upravená, ale sníh byl starý, zledovatělý a posypaný větvičkami a celými hroudami sněhu spadlého z větví stromů. Takže trochu náročnější podmínky, zvláště pro mě, Martinu a Hanču, které jsme na běžkách stály letos skoro nebo úplně poprvé. Naštěstí stopa byla zpočátku spíše do kopečka a závěrečný sjezd na Červenovodské sedlo jsme s pár lavorky také zvládly. Dalibor pilně fotil a natáčel, má v plánu na příštím Trámkování promítat film: Trek kolem Bukové hory. Asi jsme mu ten foťák měly sebrat hned na začátku.
Na ČV sedle zrovna probíhal start závodu psích spřežení, tak jsme to chvíli okukovaly a fotily, a pak se vydaly jinou cestou zpátky. Uběhly (ušly a ubrzdily) jsme celkem asi 10 km, takže jsme se vrátily na chatu hezky hladové a unavené. Rychlý oběd a pak kafíčko, nějaké štamprlenky, povídání, chválení našich hodných dětí a skvělých manželů, … V jedné chvíli Dalibor vypadl z role a úplně chlapsky prohlásil, že něco z našich důvěrných hovorů prozradí našim mužským polovičkám. A tak jsme se shodly, že Dalibor byl stejně celou dobu úplně namol, takže může říkat, co chce, my všechny potvrdíme, že si nemůže nic pamatovat, a že se mu to všechno jenom zdálo. Martina to pěkně shrnula: „Jasně: Koho jste potkali??? Co vám to nalhali???“ Venku začalo sněžit, tak jsme se těšily na zítřek a nekazily si pohodu původně plánovanými podvečerními procházkami či návštěvou místních restaurací.
Další den už byla neděle, sluníčko a čerstvý sníh. Na běžky se však vydaly jen silné a odolné z nás: Alča, Blanka, Denča a Dalibor(ka). Já nechtěla riskovat nějakou zlomeninu před plánovanou dovolenou v Rakousku, a taky jsem potřebovala vyzkoušet své nové sněžnice (když už jsem je na ten kopec z auta dosmýkala), Hanča s Martinou se vydaly na průzkum místních pohostinství, protože si daly za úkol zjistit, kde mají nejlepší kafe. Krásně se prý prošly, než objevily, že skoro všechny hospody jsou zavřené, až na jednu, kde si to zasloužené kafíčko konečně daly. Na okruzích bylo rušno, spousta běžkařů testovala nový sníh, až mě mrzelo, že jsem přeci jen nenazula také běžky. Všechny jsme se potkaly na oběd na chatě, který nám uvařila Alča a byl strašně dobrý. Beruna nás chvíli mučila zdravotními dotazníky pro svého nového chlebodárce , ale stačilo jí zjištění, že jsme ztracené případy s příšernými životními návyky a nesnažila se nás napravit. Ještě jsme chvíli poseděly, povídaly a dojídaly báječné Alčino vánoční cukroví, já si zrovna kousla do perníku, když přišla na přetřes kolonoskopie, klistýr a barvitě popisované vyšetření střev, takže se mi perník v puse zadrhl, ale protože jsem dáma, tak jsem ho nevyplivla (když jsem to řekla nahlas, tak se mi všechny chechtaly). A pak už byl čas zabalit a rozloučit se s našimi „hostitelkami“, které se o nás tak krásně staraly. Cesta s odlehčenými batohy dolů k autům byla kupodivu mnohem kratší, než jsem si pamatovala z pátečního stoupání. A ve slunečném odpoledni jsme odjížděly odpočaté, spokojené a se slibem, že tuhle akci si musíme zase zopakovat.

Po zdařené podzimní akci se nás tentokrát v pátek odpoledne na východ vydalo více: 4 auta, 7 horalů, 6 horalek, 2 horalčata a 1 záchranářský pes. Ubytováni jsme byli opět v Pribylině, ovšem tentokrát ve větším penzionku, kde jsme zabrali celá dvě patra. Dům jsme našli lehce, ovšem příjezd na parkoviště za domem na zahradě se neobešel bez asistence živé GPS - Beruny a Stuartka na procházce.
Ubytovali jsme se a někteří se i vyspali. Ráno jsme vyráželi brzy, protože ve 14 hodin měla přijít bouřka a našim cílem byla Bystrá – nejvyšší vrchol Západních Tater (2 248 m). Nacpali jsme se do dvou aut a přesunuli se do Podbanského, odkud jsme se kolem deváté hodiny vydali k vrcholu. Téměř všichni. Jen Alenka – kulička a její věrný doprovod Hanča se vydaly jedním autem do Starého Smokovce a udělaly si vlastní těhotensko-rekreační výlet.
Horalové s Blankou okamžitě nasadili ostré tempo, nebyl čas ani na napití, natož na vyčůrání či pokochání se okolím, takže jsme za chvíli s Denčou, Monikou a Michalkou osiřely na kamenité cestičce v pustých lesích plných přítulných medvědů a hladových zdivočelých turistů. Šlapaly jsme neohroženě dál Kamenistou dolinou podél (občas skrz) Kamenistého potoka. Obloha nad námi byla šedivá a nad pásmem lesa se otevřely výhledy na okolní majestátní hory s lavinovými svahy. Po pravé straně Holý vrch, Hlina a Veĺká Kamenistá, vlevo Kotlová, Kobyla a Bystrá. Po dvou hodinách úprku jsme v dálce pod Pyšným Sedlem spatřily maličké postavičky – ano, byli to naši vůdcové, opatrovníci a ochránci. Protože začínalo pršet, zastavili již o chvíli dříve, než měli původně v plánu, počkali na nás a rozhodovali se, co dál. Jakmile začalo hřmět a do nedalekého vrcholu uhodil blesk, měli všichni jasno – zpátky! Cesta zpátky utekla rychle, déšť nás za chvíli opustil, takže jsme si zpestřili pochodování lovem pětipiváků a desetipiváků. To jsou Františkem – entomologem zvláště žádané přírůstky do sbírky a jejich název byl odvozen od odměny vypsané za jejich dopadení. Ačkoliv jsme se všichni snažili, zahlédla Michalka jenom medvěda a my ostatní pár běžných pišišvorů. V Podbanské všichni zahučeli do Svištího brlohu (igelitová hospoda s amatérskou obsluhou, která nás po hodince doslova vyfajčila na další cestu).
Protože den zdaleka ještě nekončil, vydali jsme se pěšky z Podbanské k naší oblíbené restauraci Orešnica poblíž Pribyliny. Francinek nám slíbil hezkou vycházku, za hodinku že jsme tam. Nasadili jsme takové tempo, že už za třičtvrtě hodiny jsme byli u ústí Bystré doliny, která je téměř v polovině trasy z Podbanského do Pribyliny. Cesta byla příjemná, většinou lesem nebo loukami s výhledy do krajiny. Odměnou za celodenní putování nám bylo dobré jídlo a milá obsluha v Orešnici.
Večer se klábosilo v horní strojovně (kuchyňce), takže jsme mohli se spodním patře spát skoro celou noc nerušeně. Jen asi kolem čtvrt na dvě v noci přišli do našeho pokoje 4 růžoví panteři (Pepa, Jirka, Tomin a Fanoušek) s módními háčkovanými dečkami na hlavičkách, něžně broukali opileckými hlásky a pohostinně se s námi rozdělili o víno a lihoviny, kterých na ně, chudáčky, asi byla velká přesila. Jejich vystoupení bylo neodolatelné natolik, že když odešli, raději jsme na chvíli zamkly. Pepík to glosoval slovy: „Taky se zamkly. Kam my v té EU vlastně ještě můžeme?“ Odemkla jsem bohužel moc brzy, za chvíli tam byla invaze znovu a strkanice mezi dveřmi dopadla tak, že jsem s Pepou vytírala předsíňku plnou vína a střepů. Přes toto malé nedopatření se všem akce „růžoví panteři“ zalíbila tak, že další noc měla neméně úspěšnou reprízu, tentokrát v poněkud modifikovaném obsazení hlavních rolí a jejich broukání se stalo ústřední melodií celé této výpravy.
V neděli jsme kvůli předpovědi počasí zamířili do Vysokých Tater. Auty do Starého Smokovce a tam rovnou …. do nádražní hospody, na pivo, … ovšem s výhledem na Slavkovský štít. Brzy jsme však už šlapali zkratkou na Hrebienok, sluníčko pražilo a brouci se hemžili. Vydali jsme se Veĺkou Studenou dolinou na Zbojnícku chatu. Cesta byla poskládaná z velkých plochých kamenů, ale v tak nepřístupném terénu, že použití mechanizace při jejich stěhování je snad vyloučeno. Nedovedu si představit, jak to stavěli. Pokud o tom někdo něco víte, prosím, dejte mi vědět. Hledala jsem na internetu, ale na nic jsem nenarazila.
Cesta nahoru docela ubíhala, bylo se zase čím kochat. Skály, kamenná moře, potoky, plesa a vodopády, sněhové jazyky – takové miniledovce, horská květena i zvířena … pořád bylo co obdivovat a fotit. Dokonce jsme potkali pravého tatranského šerpu, který snášel dolů ze Zbojnícké chaty hromadu beden (asi tak 3 x větší, než byl sám). Zezadu vypadal jako pochodující lednice s mražákem. Stoupali jsme čím dál strměji, chvílemi i po takových kamenných schodech, až jsme zahlédli plochou střechu Zbojnícké chaty. Pivo a polévku jsme si opravdu zasloužili. Z okna jsme viděli opravdového sviště, překvapilo mě, jak je velký, jako takový dobře vypasený králík.
Sestupovali jsme stejnou cestou a užívali si nádherné výhledy. Zůstaly jsme s Míšou trochu vzadu a povídaly si, jestli existuje yetti. „ Teto, já kdybych teď potkala yettiho, tak jsem hned zpátky na té chatě!“ „Uááááá!“ zařvalo křoví před námi a začalo se hýbat. Míša vytřeštila oči a začala křičet strachy, a já … to samé. Samozřejmě to nebyl yetti, ale Pepa. Měl velikou radost, jak nás vystrašil. Jen litoval, že si nás nenatočil, to by bylo video! Dobře mu tak!
Došli jsme až na Rainerovu chatu, která je nejstarší chatou ve Vysokých Tatrách. V roce 2008 navštívila chatu i britská královna Alžběta II. se svým manželem, princem Filipem. Zajímala se o projekt „Tatry bez bariér“ a na začátku první tatranské stezky přizpůsobené pro pohyb vozíčkářů (zřejmě z Hrebienku na Rainerovu chatu) odhalila pamětní desku, kterou jsme ale my neodhalili. V Rainerově chatě je umístěna výstava o minulosti a současnosti horských nosičů, sbírka historického horolezeckého náčiní a starých lyží. Mají však otevřeno jen do 16.00 hodin, takže ji stihli prohlédnout jen ti nejzdatnější z nás. Aby nám to nebylo líto, koupili nám pivo a bylinkový čaj a počkali na nás.

Pořád trošku poprchávalo, a tak jsme si nemohli vyzkoušet ani jízdu na koloběžkách z Hrebienku do Starého Smokovce, na kterou jsem se celý den těšila. Příště to ale určitě musím stihnout.
Auty jsme se přesunuli zase do naší milé Orešnice, kam za námi za chvíli dorazily i Hanka, Alenka a Monika, které si ten den užívaly výlet lanovkou na Skalnaté Pleso a testovaly cukrárnu v Tatranské Lomnici.
Poslední den část výpravy zamířila do Tatralandie a část na takový kratší výlet na kopečky. Autem jsme dojeli na parkoviště za vesnicí Jalovec, odstavili auta u kontejneru zabezpečeného „protiv medveďov“ na místě zvaném Bobrovecká Vápenica (700 m n.m.)a vydali se na Babky.Půl kilometru po silničce, pak lesem prudce do kopce, pak chvíli po vrstevnici, pak zase prudce do kopce, pak….. zkrátka moc odpočinková trasa to nebyla. Nejhorší bylo závěrečné stoupání rozbahněnou cestičkou po krásné horské louce. Ale ta podívaná stála za to. Vyškrábala jsem se na Babky (1560 m) samozřejmě jako poslední, ale šťastná. Povinné vrcholové foto a rychlý sestup do závětrného dolíčku, kde jsme posvačili. Stuartek dostal od Tomina zbytek moc dobrého masíčka ve sklenici a pracoval v ní tak usilovně, že mu čouhal skoro jen ocásek. Protože se na nás hnal déšť, museli jsme brzy zase dál. Škoda, na takovém místě bych vydržela sedět, kochat se a fotit hodinu. Pár fotek jsem ale stihla, ulovila jsem nejen krásná panoramata, ale i zvláštní chlupaté horské sasanky, lilie a modrý hořec.
Zpátky to bylo ještě horší, než nahoru. Kluci natáhli krok, takže jsem je chvílemi musela dobíhat. Jednu chvíli začalo docela dosti pršet, ale naštěstí tu bylo Rázcestie pod Bábkami, kde byla lavička se stříškou. Poslední nejstrmější úsek jsme (asi kvůli mně a naštěstí pro má kolena) obešli delší, ale mírnější cestou. Počasí bylo objednané luxusně, protože mrholení nám nevadilo a ten strašný liják se spustil v okamžiku, kdy už jsme zase všichni seděli v autech.
Za hodinku už jsme se skoro všichni potkali v útulné kolibě a pořádně a dobře se najedli. V suchu a teple jsme pozorovali, jak kolem v dešti projíždí pár osamělých skupinek cyklistů i velký peloton se všemi doprovodnými vozidly. Nezáviděla jsem jim.
Rozloučili jsme se se zbytkem vozidel a vyrazili v sestavě Jirka-řidič, Denča, Monča a já zpátky domů. Byla jsem utahaná, ale spokojená. A nejlepší bylo, že za odměnu jsem ten den mohla sedět u velitelského stolu!

PS: Na podzim se jede zase. František už plánuje další dobývání dosud nepokořených vrcholů. Růžoví panteři ale budou muset odevzdat zásoby lihovin, které jim budou vydávány jen v množství menším než malém.

Rychnov nad Kněžnou – 7. 5. 2011
Nejlepší pivo je prý kvasnicové, tak jsme ho jeli ochutnat. V sobotu ráno jsme nasedli a naložili kola do 3 aut a spolu s motocyklovým doprovodem jsme se jako vládní delegace přesunuli do Rychnova nad Kněžnou. František jako autor myšlenky se svým záložním řidičem Honzou se řítili v čele. Milan s Pavlou ve stařičkém pickupu lehce předjížděli cyklisty jedoucí do prudkého kopce. Kamil si užíval jízdu na své nové krásné modré motorce a já s Radkem a s Baruškou Mackovou jsme průvod uzavírali. Cestou si osádka našeho vozidla prohlédla hřiště na baseball (a ne na americký fotbal, jak sem si myslela já) a obdivovala krásy lesíků a příkop kolem silnice. Trošku jsme se tím zdrželi, a když se Kamil v obavách o osud své nadějné cyklistky telefonem vyptával, kdepak jsme, dostalo se mu odpovědi: „V Třebechovicích!“ „A co tam děláte?“ „Jedeme,“ odpověděla pravdomluvně mylně informovaná Baruška netušíc, že jsme na kruháči před Rychnovem. To se Radkovi povedlo, Kamil tomu chvíli i uvěřil. Raději se nám vydal naproti a nástrahami periferie Rychnova nás provedl jako motorizovaný předvoj.
Šťastně jsme zaparkovali u pivovaru, nakoupili to dobré pivo a mošt, čímž byl účel výletu téměř splněn. Protože jsme měli s sebou ale ta kola, přece jen jsme se vydali i na „menší průskok“ po okolní krajině. Kamil chvíli váhal, jestli nemá kolo nechat na parkovišti a nepokračovat na motorce, ale přemluvili jsme ho, aby netrhal partu. Poté, co nás František ujistil, že to bude brnkačka, přibalila jsem si (po předchozích letitých zkušenostech) do batůžku i deku a baterku, dvě svačiny a připravila se na náročný fyzický výkon.
Zprvu vedla cyklostezka poklidně postranní silnicí a po lesní cestě kolem malebného jezera, jenže byla velice nudná, proto jsme ji brzy opustili a vydali se zajímavější „zkratkou“ vzhůru do lesa. Za chvíli už i zdatní jedinci kolo tlačili a užívali si krásy jarní přírody. Zase jsem Františkovo varování podcenila, měla jsem si vzít i pohory, jsem stále příliš lehkomyslná.
Z lesa jsme se vyhoupli na louky a pole, všude kolem kvetly pampelišky a svět byl zase úžasný. Zůstaly jsme s Pavlou vzadu a poklidně šlapaly, když tu se na polní cestě za námi ozval zvuk motoru. „ Pozor, auto!“ varovaly jsme se navzájem a poslušně se zařadily za sebe k pravé krajnici. Hluk motoru sílil, blížil se, burácel, …… a po chvíli nás „předjelo“ motorové rogalo nad našimi hlavami. Ještě, že jsme mu uhnuly.
To už se pomalu blížilo poledne a dostávali jsme hlad. František nám slíbil, že za 5 km bude hospoda s jídlem. A skutečně, na 9. kilometru stála u cesty omšelá bouda nazvaná U nás v Kačerově. Z čehož vyplývá, že přepočítací koeficient motivačních frantokilometrů pro letošní rok je 1,8 ( 5 x 1,8 = 9). Upozorňuji, že tento koeficient může být případně i v průběhu roku modifikován podle náročnosti trasy a vyčerpanosti pelotonu.
Ve špinavé hospůdce celkem dobře vařili, i když obsluha byla dosti senilní. V následujících stoupáních jsem si blahopřála k nápadu sníst pouze dvě malé porce polévky, někteří z nás vláčeli do kopce v břiše krkovici s knedlíkem a půl basy piv. Šťastně jsme našli pramen řeky Kněžné a pobavili se nad neobvyklým dopravním značením - Pozor, kočky!!! Ještě jedna zastávka v lesní hospůdce – penzionu, kde měli pivo točené a obsluha se otáčela značně svižněji.
Příjemný sešup lesní cestou a už jsme byli zase u pivovaru v Rychnově. Klobásky a steaky, pivo spolujezdcům a Birell řidičům a vydali jsme se zpátky domů. Ujeli jsme kolem 50 km a užili si pěkný jarní den. Děkujeme, Františku!!!

Roháče – říjen 2010

Poslední den září roku 2010 jsme v silné sestavě 5 zdatných a na všechno připravených žen, 4 odvážní a ke všemu odhodlaní muži a 3 nepříliš vytížená auta vyrazili směrem na východ. Olomouc, Rožnov p. R., Bumbálka, Žilina, Martin, … nebo tak nějak, kdo to má ze zadního sedadla pořád sledovat. Přesun byl rychlý, dobře zorganizovaný, téměř všichni vyrazili včas a někteří dokonce dvakrát (Nováci si zapomněli pohorky a museli se pro ně vrátit ze Šumperka domů), všichni jsme se šťastně potkali na parkovišti u Lidlu a pak dojeli společně do Pribyliny, kde nás čekala pohostinná paní domácí a umazlený téměř hlídací pes. Všichni byli utahaní, tak se šlo spát vcelku brzy, aspoň my s Ájou tedy ano – a co se dělo ve strojovně jsme z podkroví neslyšely.
Budíček byl o půl osmé a po snídani jsme náležitě a důkladně vystrojeni vyrazili autem na parkoviště k oblíbené restauraci Orešnica (880m n.m.) a vyšlápli Jamnickou dolinou nahoru. Bylo zataženo, trochu chladno a dosti vlhko, ale nepršelo. Vrcholy byly v mlze, ale cesta byla příjemná i bez výhledů. Brzy jsme se dostali nad 1400 m, kde už ležel mokrý sníh a zmizely vzrostlé stromy. Krajina připomínala skotská vřesoviště, jen místo vřesu byly porostlá řídkou kosodřevinou. Jak František a ukazatele slibovali, tak jsme prošli kolem Jamnických ples a dokonce neviděli nejvyšší vrchol Západních Tater (F.Z.: „Tamhle, jak není nic vidět, tak tam je Bystrá“).Rychlá svačina, setkání s dnešním prvním cizím turistou (celkem jich ten den bylo asi 5 nebo 6), výstup do Jamnického sedla (1908 m),
úžasné výhledy do údolí na druhé straně hřebenu (Roháčská plesá), výstup na Volovec (2063 m).Pak jsme se rozhodli pokračovat dál po hřebeni. Ruty šuty dolů a nahoru a dolů po částečně zasněžených klouzavých kamenech a trávě. Trochu jsem se bála a začalo mě bolet koleno, ale se svým osobním rytířem Honzíkem , který mi obětavě pomáhal, jsem to zvládla. Kolem Jamnického plesa jsme se vrátili stejnou cestou zpátky. To už mě ale kolena bolela obě, tak jsem zaostávala, ale Ibalgin a František s Daliborem mě šťastně doprovodili až do útulné Orešnice. Už dlouho jsem nebyla tak ráda, že vidím hospodu.
Druhý den (v sobotu) jsme měli jít na Baranec. Ale protože počasí se nezlepšilo, zato v neděli mělo být krásně, změnili jsme plán. Auty jsme se přesunuli do Kvačan, a pak se vydali přes louky na začátek Prosieckej doliny. Šlo se podél potoka, někdy i potokem. Začátek byl dobrodružný, dokonce jsme lezli po skále s řetezem a po žebřících, jako ve Slovenském Ráji. Všude kolem vysoké skály, barevné podzimní listí, klid, nikde ani človíček. A ani František s Honzíkem a Tomášem. Na jednom rozcestí jsme my holky najednou zjistily, že je s námi jenom Dalibor a že nevíme kudy dál. Tak jsme si vybalili svačiny (kromě Alči, které odešla s manželem i svačina) a když jsme se posilnili, vrátili se pro nás naši horští vůdci z obhlídky krásného vodopádu. Ten jsme si nenechali ujít a stál za to.
Vystoupali jsme až na náhorní plošinu Svorad, obrovskou louku s vysokou strávou plnou ocúnů. Z okolních lesů vybíhaly malé i větší smrčky na rozlehlé louky jako hejno rozpustilých dětí.Došli jsme až do vesničky Veľké Borové, kde byla otevřená hospůdka a měli tam moc dobrou kapustnicu a zvláštní hřbitov ve stráni. Pak už to bylo jen kousek na začátek (nebo konec?) Kvačianskej doliny. Hned na začátku byl pěkný vodopád, pak nenápadná odbočka, po které nám odešli všichni čtyři rádoby horští vůdcové obhlédnout další vodopád. Pokračovaly jsme dál netušíc, že naše mužská část výpravy není před námi, ale že si cestou prohlíží mlýny v Oblazoch a dohnali nás až za Jánošikovou hlavou.
Trošku jsme dělaly, že jsme dotčené, ale ne moc dlouho. Zastavili jsme se na pivo v domácím pivovaru, ale měli jen jakési červené a zelené – kopřivové. Všichni si dali červené, jen Deniska odvážně zvolila kopřivy. Ani jedno prý nestálo za moc, to zelené bylo obzvlášť hnusné.
Už jsme měli celkem uchozené nožičky, tak jsme se rychle přesunuli do termálného kúpaliska v Bešeňovej a skoro 2 hodiny relaxovali v různě teplé až vařící, bublající a cákající špinavé vodě. Teda ona prý není špinavá, ta barva je od toho, jak je moc minerální a léčivá. No, z plavek se pere teda dosti špatně. V bazénech jsme si vyrobili obrovský hlad a tak jsme upalovali do naší milé Orešnice. Jenže ouha, už bylo pozdě a nevařili. Tak jsme jeli na privát a nacpali se párky a jogurty a vším, co jsme našli. Deniska měla ten den narozeniny, tak jsme ji popusovali a trošku to zapili (vším co zbylo).
Ráno bylo krásně. Sluníčko svítilo a hory se předváděly ve vší kráse. František nám dovezl čerstvé rohlíky ke snídani (dokonce pro ně jel 2 x, protože poprvé část rohlíků jen zaplatil, ale nedovezl…. Na Slovensku už mají zavedené předplatné na rohlíky, hm, kam se na ně hrabeme). Vyrazili jsme k Orešnici, cestou nakoupili proutěné koše, dřevěné louskáčky a železné zvonce. Od Orešnice jsme začali tak prudce stoupat, že jsem si už po půl hodině v duchu říkala, jak je to dobře, že tudy nepůjdeme zpátky. No, neměli jsme jít.
Posvačili jsme u malé útulny, vysušili propocená záda a pokračovali dál.Zapózovaly jsme si s Blankou a Deniskou u prvních nádherných výhledů. Brzy jsme se dostali do kosodřeviny a pak už jsem jen hltala očima tu krásu kolem. Vyšli jsme na zasněžené travnaté holiny a stoupali dál přes Mládky (1945 m) a Malý Baranec (2044 m) až na Baranec (2184 m).
Bylo tam tak krásně, že se to musí vidět. Jenže… Radost z dosažení vrcholu mi trošku zkalilo zjištění, že zpátky jdeme tou samou trasou, protože přes Holý vrch bychom to nestihli včas dolů a přece jen nás ještě čekal přesun domů. Nahoře fučelo, tak jsme sešli kousek zpátky a usadili se ke svačince. Sluníčko nás provázelo celou cestu dolů, bylo by to nádherné, až na ta bolavá kolena. Dalibor, Ája a já jsme tvořili zadní voj a statečně zdolávali ten strašný sešup. Alča vymyslela zlepšovák, tzv. klínové podpatky teda spíše podšpičky na pohorky, na kterých by se chodidlo dostalo do roviny a sestupovalo by se líp. Snad si to nechá patentovat a nějaký šikovný český výrobce se toho ujme. Hlásím se na vyzkoušení prototypu. Převýšení bylo 1304 m. Někteří nevybouření jedinci to utíkali a dole byli v rekordním čase. My s Alčou se radostí objímaly jen proto,že jsme to ušly.
V Orešnici jsme si nacpali bříška a pak už jsme se jeli jen osprchovat, převléknout, sbalit a jelo se domů. Alča s Tomem mě luxusně doručili až před dům a já se mohla Radkovi pochlubit zdolanými vrcholy, krásnými fotkami a modrými nehty na palcích obou nohou. Asi budu potřebovat nové pohory. Prý mě zase příště vezmou s sebou. Už se moc těším.

Výsledky MM 10.xls

V Čechách máme další přírůstek do rodiny cyklistů.Farimu a Psycháčovi se narodil chlapeček Ondra, váží 3990 g a měří 54 cm.
Několik fotek z rodinného alba je ve fotogalerii “Ondra 2010″

Nejdřív bych objasnil pojem Mushing, masher.
Mushing je jízda se psím spřežením, masher je ten, kdo se s větším či menším úspěchem, snaží toto spřežení ovládat. Ti menší blázni jezdí či běhají s jedním psem, vyslovení fanatici se sedmi i více. Nejsem nějaký zasvěcenec do masherských sportů, tudíž se nevyznám na jaké všechny kategorie se dělí. Co jsem vypozoroval tak je to odvislé od počtu psů, délky tratě, co ten pes táhne za sebou a nevím čeho ještě.
Já z důvodu vlastnictví jednoho psa, jsem mohl vybírat ze třech mimo zimních aktivit.
Scooter – koloběžka, CaniCross – běh, Bikejöring – kolo. Vzhledem k tomu že kolobku nevlastním a během bych psa zdržoval, jsem již delší čas koketoval s tím kolem. Na jaře a podzimu, ostatně i část zimy kdy není sníh, se svojí fenkou jezdíme cca 12ti km okruh tak jsem si řek že bychom to mohli zkusit naostro v nějakém tom závodě. Petr Fochler, juniorský vicemistr Evropy v CaniCrossu mi poradil vyzkoušet závod v Cakově, který je nejen blízko, kousek od Náměště na Hané, ale navíc pojat spíš volněji, takže dle mého slovníku ideální pouťák kde to můžeme prubnout. Tak po pár dotazech a radách jsem s Beskou, naší fenkou RR, začal trénovat naostro. No jenže když psovy 5 let vtloukáte do palice že na vodítku se netahá a chodí u nohy a pak po něm najednou chcete aby tahal a to tam kde normálně běží na volno, tak vás přinejlepším začne považovat za magora. Tak jsem zvolil nejosvědčenější taktiku, trénovat na závodech.
Závody připadly na 14. – 15. 11. Jede se dvoukolově. První den intervalové starty, druhý den dle časových rozestupů. Počasí ideální sluníčko cca 13 stupňů - To jsem si ale myslel jen já. Ti praví musheri nadávali že je na psy moc vedro. Jenže můj pes už od poloviny září je zvyklej chrápat nalepenej na rozpáleným radiátoru a něco tak romantického jako chrápat pod širákem ho nebere.
Tak ve 13.41 jsme se vydali na trať o délce 5,1km. Slovy Bikera bych ji popsal jako rychlá mírně zvlněná, nijak technicky náročná.
Bes už před startem podlehla davovému šílenství a na startu zapomněla na dobrou výchovu a popřela moje tvrzení že neumí tahat. Vypálila jak splašená, co jsem stíhal sledovat tak jsme začátek který byl víceméně z kopce jeli 35 – 38 km/h. Jak jsem ovšem předpokládal postupně ji začal elán docházet, zařadila se na své obvyklá místo vedle nohy, spíš bych měl říct vedle pedálu a náš průměr začal klesat. Cíl jsme proťali v čase 16.46 čímž jsme obsadili pro nás nečekané 3tí místo, sice jen ze 7mi, ale i tak to považuji za úspěch. Druhý den jsme vyráželi na trať jako 3tí, 3,5min za prvním 1,5min za druhým a cca 20vteřin před čtvrtým. Úkol jasnej udržet 3tí místo, možná se hned v první třetině tratě zkusit dotáhnout na druhého. Opravdu se nám druhej začal přibližovat, jenže pak pejskovy došlo a zas nám uskočil. Celkově jsme tedy obsadili 3tí místo, což považuji jako dobré.
Jen pro srovnání. Vítěz v CaniCrossu – již zmiňovaný Petr Fochler, obě kola absolvoval v čase 35:34,00 AVG 17,21, mi na kole v čase 34:34,00 AVG 17,7
Tak závěrem, pěkná alternativa k vyplnění mimosezóny, jen kdyby ty závody nebyly roztahány po celá republice. Jo a musherem s necítím, ten název v nadpisu je jen proto, že to mám napsané v diplomu 

Pro zájemce fotky z akce: http://cirlibaba.rajce.idnes.cz/Cakovskonovodvorsky_okruh_14_-_15._11._2009/#album

Jiřík Kesler

Pro méně znalé, jako jsem byl do nedávna já, udávám souřadnice ->
Loc: 49°51′46.697″N, 17°10′43.617″E

Po dlouhé době jsem se zúčastnil klubové výpravy, která startovala na Svatého Václava, který letos připadl na pondělí, již tradičně od Dřevěné boudy, (pro náhodné návštěvníky opět souřadnice -> Loc: 49°57′31.585″N, 16°59′6.031″E ) Po krátké „demokratické“ poradě všech zúčastněných = 11 účastníků, byla vybrána přibližná trasa. Do obce Břevenec jsme udělali zrychlený přesun po asfaltových komunikacích. Po té co jsme domorodcům ukázali jak ladně umíme s kolem přeskakovat potoky jsme najeli do terénu a po žluté turistické trase stoupali na Křížový vrch, na který vede Křížová cesta od kostela Panny Marie Sněžné v Rudě
pro zájemce něco bližšího na těchto dvou odkazech -
http://www.rymarovsko.cz/cs/pamatky-2/410-kiova-cesta-v-rud-obec-tvrdkov
http://www.rymarovsko.cz/cs/pamatky-2/391-kostel-panny-marie-snne-v-rud
Po malém odpočinku, impozantních rozhledech trochu pokažených oparem, jsme sjeli do Rudy na pivko. Vzhledem k tomu, že se točil Bernard a na terase svítilo sluníčko, nezůstalo u jednoho. Po občerstvení jsme se vydali opět po silnici přes Tvrdkov, Horní Město a Stříbrné Hory na Kamennou horu, kde jsme opět najeli do terénu ( zde nás opustil Hříbek, který vyrazil nejkratší cestou k domovu) a ve Žďárském potoku jsme zastavili na obídek. Hned na dveřích visela lákavá SvatoVáclavská nabídka, z které už bohužel nic nebylo. Každý si teda dal něco malého z jídeláku, k tomu pivko či kofolu a vyrazilo se pomalu k domovu. Kolem Žlutého potoku jsme vystoupali nad Skřítek krásný sjezdík do Vernýřovic a pak už týmová časovka do Vikýřovic, kde se to zakončilo jak jinak než pivkem.

Tak jak jsem psal, po dlouhé době, kdy jsem se honil sám, to byla moje další vyjížďka s klubem.
Výjezd z domu: v 9.40, návrat v 18.45 = 9h 5 min
Stav tachomětru: 96,33km, čas 4h 6 min AVG 23,42
Stav Hercnoměru: čas 3h 56min AVG tep 130 max 182.
Závěr: Většinu času bylo stráveno ať už rozhledama po okolí, čuráním, v mém případě i tím druhým, a nemalou míru času zabralo čekání na pivo, či jídlo. Každopádně po mých sólo jízdách, kdy jak říká Brouček, krom těch dvou budíků nic nevidím, to byla příjemná změna, kterou doufám budu praktikovat častěji.

Pro zájemce odkaz na mapu trasy - http://www.bikemap.net/route/327465#lt=49.90834&ln=17.1167&z=11&t=3
A foto - http://cirlibaba.rajce.idnes.cz/Krizovy_vrch/#album

Jiřík Kessler

V neděli 20.9. se jel již tradiční závod v Hrabenově, který byl tentokrát mistrovský, tudíž do bodování celkového žebříčku byl připsán dvojnásobek bodů.
Počasí nádherné, bohužel nad závodem se snášel černý mrak v podobě úmrtí Mirka Homoli, hlavním to pořadatelem tohoto závodu.
Za náš klub se zúčastnili 4 závodníci ve čtyřech kategoriích a to – Tonička Kesslerová v mrňatech, kde ve spojené našlapané kategorii mrňat odrážedel a kol obsadila celkové 2. místo za matadorem Tondou Hejtmánkem, z čehož bylo nakonec 1 místo v děvčatech.
Další, již tradiční, úspěch zaznamenala Bára Macková, které si 1 místem snad pojistila vedení v celkovém, trochu zmateně bodovaném pořadí.
Tím ovšem úspěchy skončily. Další dva zástupci – Jiřík Kessler (já) a Pepa Vlček Eliáš, dojížděli na chvostech ve svých kategoriích. U Pepi se dal výsledek očekávat, když při příjezdu cca 15min před startem prohlásil že prodělal dva lehce těžký draky. Já měl v plánu si pojistit , případně zlepšit své místo v celkovém žebříčku. Bohužel hned při prvním sjezdu mi rupla má sedlovna USE pořízená v minulém století tak jsem odevzdaně počkal na průjezd pelotonu, sebral své torzo a loudal se zpět. Bohudík, nebo bohužel mi nějaký dobrodinec vnutil svoji, tak po pracném vydolování zalomeného kusu jsme zjistili že se jedná o jiný průměr, načež jeho kamarád vytasil tu svoji s adekvátním průměrem a já se vydal na stíhačku. Samozřejmě že jsem se v prvním kopci zahltil. Nakonec z toho bylo 9. místo z 21 v kategorii, to ale hlavně díky značnému odpadu závodníků.
No ani Vlček, jak se dalo očekávat nezajel nejlíp. Jeho plán, dojet před Ivanem Brucknerem a Jirkou Běhalem vzal za své, když ve vlčí mlze netrefil do nájezdu do dalšího kola, a někde kufroval, neboť (cituji) Ti hňupy daly průjezd po hřišti kde stála auta. - Ten průjezd už je několik let stejný.
Snad v Bludově 27.9. se předvedeme v lepším světle i my mazáci

Jinak výsledky naleznete na stránkách Šumperského poháru
A pár fotek hlavně dětí naleznete ve fotogalerii.
Jirka Kessler

Ze sportovního dne se našlo jedno fotopouzdro a jedny pánské, né moc smradlavé fusakle.K vyzvednutí u Kamila za mírný skladovací poplatek (1 plznička).Fotky se mi zatím nepodařilo zaslat na stránky, tak snad později až mě to někdo naučí. Kamil